Nakažlivý

„Jste příbuzná?“
„Ne, kolegyně.“
Sestra v nazelenalé uniformě přimhouří oči. Vypadá otráveně a je jí cítit z pusy. Vůbec celé tohle oddělení nepříjemně zapáchá. Koženkové lavice na chodbě jsou odrbané, ohavné lino podrápané. Na parapetech nestojí jediná kytka.
„Posloucháte mě vůbec?“
Přestala jsem jí vnímat, ale bojím se to přiznat.
„Ano, děkuju vám“
Vezmu si od ní jednorázovou roušku a nasadím si jí.
„Halenu si vezměte až v předpokoji. A nebuďte tam dýl než 20 minut.“
Konečně zaleze do svojí sluje. V gumových botách se kloužu směrem k pokojům. Přes roušku se mi hůř dýchá, vzduch přes ní je čistší, ale trochu vlhký. U pátého pokoje se zastavím s rukou na klice. Říkala pět nebo devět? Kousnu se do rtu a podívám se zpátky k sesterně. Představím si její našedlý obličej a radši stisknu kliku. Cítím, jak mi buší srdce. Je nemocný. Nebude na mě zlý. Přece se ho nebudu bát!
Předpokojem se zřejmě myslí malinký prostor se židlí ohraničený zažloutlým igelitem. Obléknu si zelenou papírovou halenu a odhrnu závěs. Na dvou protilehlých postelích jsou dva muži. Oba leží tak, že jim nevidím do obličeje. Dojdu blíž k nim. Posouvám si hřbetem ruky roušku, která mi sjíždí dolů a snažím se pod ní poškrábat, ale shrnu jí ještě níž. Ucítím takový zápach, že si k nosu musím přitisknout ruku. Mění se tady vůbec ložní prádlo? V takovém prostředí se přece nemůže nikdo uzdravit. Jsem u postelí. Ani jeden z nich není on. Jedny oči se ke mně zvednou. Rychle vycouvám. Na chodbě se trochu vydýchám a toužebně se podívám k východu. Proč zrovna já? Nenávidí mě. Proč zrovna já za ním musím jít?
V devátém předpokoji si strhnu tu směšnou halenu a jedním pohybem odhrnu ten příšerný závěs. Ocitnu se v mnohem menším pokoji s jednou postelí. Okna jsou zatemněná závěsy. I v přítmí ho ihned poznám, leží na boku s hlavou otočenou ke mně. Oči má zavřené. Sevře se mi srdce. On mě nesnáší a já na něj nedokážu přestat myslet. I když jsem s ním, tak mi chybí.
Dojdu k jeho posteli. V bílé nemocniční košili vypadá tak zranitelně, že pocítím hořké dojetí. Chvíli se na něj dívám a pak si k posteli přisunu židli a sednu si na ní. Otevře oči. Ve tváři se mu pohne sval.
„Přišla ses podívat na chudáka?“
Pousměju se. Taky se usměje. Nejspíš to je úplně poprvé.
„Posílá mě Pavel.“
Jeho zarudlé oči se na chvíli přivřou.
„Co chce?“
„Jako každý měsíc.“
„Proč nepřišel sám, když to tak spěchá?“
„Nemá čas.“
Nepříjemně se zachechtá. Třeba je to vážně strašný člověk. Ale mě to nezajímá. Poprvé si to dokážu v duchu pojmenovat a velmi se mi uleví. To, co cítím, mi nikdo nevezme. Ani jeho lhostejnost.
Natáhne se na záda a dívá se do stropu.
„Večer se na to podívám. Ale je tady špatný připojení.“
„Pokud ti je hodně špatně, počká to.“
„Nic mi není. Nevím, proč hniju v týhle díře.“
To přirovnání není přehnané. Polštář vypadá, že byl už několikrát propocený a jako deka mu slouží děravé prostěradlo.
„Asi proto, že je to nakažlivé.“
Otočí hlavu ke mně.
„A to se nebojíš?“
Odfrknu si.
„Nikdy jsem nebyla nemocná, přece teď nechytnu nějakou dětskou nemoc.“
Leknu se, že jsem zase něco přehnala. Když jsem s ním, plácnu vždycky tu největší hloupost. Ale on se zase zasměje. Příjemněji.
Nevím, co dál říct, tak se soustředím na svědící roušku. Strhnu si jí, protože se pod ní začínám potit. Posadí se na posteli.
„Nepřeháníš to trochu? Co když se fakt nakazíš? Je to protivný.“
Z poodhalené košile mu vykukují nezahojené malé stroupky.
„To je mi fuk.“
Zpod přikrývky mu vyklouzne ruka, natahuje jí ke mně. Objeví se gumová hadička a zhoupne se, trochu nadzdvihne zašpiněnou náplast, která fixuje na zápěstí kanylu. Proč jí nemá na předloktí? Musí to bolet, velká modřina přesahuje přes náplast. Natáhnu ruku, abych ho mohla jemně chytit za prsty.
„Ty jsi byla vždycky trochu divná.“
Odtáhnu se a postavím se. Ještě než mi vyrazí slzy, podívám se do těch nezaujatých očí. Nenajdu v nich nic, jenom šedou bělobu s hlubokou propastí. Odejdu dřív, než se do ní stihnu propadnout.

Probudím se a v krku mě nepříjemně škrábe. Jazyk mám nateklý. Zkouším si olíznout rty. Rozlepím oči. Ležím pod bílou přikrývkou v bíle vymalovaném pokoji. Kolem mě tiše hučí přístroje. Zkusím se posadit. Drknu do stojanu s infuzní lahví. A náhle se rozpomenu. Nebylo mi pár dní dobře a pak se mi zamotala v práci hlava. Od doktora jsem jela rovnou do nemocnice.
„Už jste vzhůru! To je skvělá zpráva.“
Před obličejem se mi objeví hlava mladé ženy s rouškou a bílém tričku. Její oči se usmívají.
„To budete moct brzy na normální oddělení. Někdo z toho bude mít velkou radost. Volal sem dneska snad třikrát.“
Stále se usmívá, a i já roztáhnu popraskané rty.

Jiná sestřička mě druhý den převáží na normální pokoj. Jsem v jiné nemocnici. Žádné roztrhané potahy na židlích a smradlavé lino, žádný vikslajvant za dveřmi, jenom oddělené pokoje. Mám dokonce polohovací postel a personál se netváří, že je tu za trest.
Minul čas návštěv a já se znovu propadám do té propasti smutku, který mi opakuje, že všechno bude zase jako dřív. Bohužel. Pohrávám si s náplastí na předloktí a myslím na okamžik, kdy mi byla jeho ruka tak blízko. Uslyším vrznutí dveří.
„Snad si nechceš vytáhnout kanylu? Tak hrozný to tu snad není.“
Zvednu hlavu. Vypadá úplně jinak, než když jsem ho viděla naposledy. Je zdravý. To já mám slepené vlasy a poďobanou kůži. Skloním pohled a vytáhnu si přikrývku co nejvýš.
„Co je, to je ti tak špatně?“
„Ne. Ahoj.“
Hledám kapesník. Stojí už blízko u mě.
„Děťátko se nám nakazilo? Jak se to mohlo stát?!“
Znovu se na něj podívám. Jeho oči se smějí. Nechápu, jak jsem si někdy mohla myslet, že proti mně něco má. Zvednu ruku, abych si s ní zakryla obličej. Chce se mi smát.
„Můžu?“
Nechápavě se na něj podívám.
Podává mi ruku.
Natáhnu k němu svoje upocené prsty.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *