Pacientka

Miluji jednoho muže. Je krásný. Má vážné šedé oči, hezké rty a čistou, bledou pleť. Je to můj lékař. Nosí modré tričko, bílé kalhoty a ponožky, zdravotní pantofle a módní brýle se silnými plastovými obroučkami. Víc vám o něm neřeknu. Nevím, co rád jí, co dělá o víkendech, jestli je ženatý, jestli je o deset nebo i o více let starší než já. Ale pořád na něj myslím. Jdu z práce a myslím na to, jestli už je doma. Večer ležím v posteli a přemýšlím, jestli už spí, nebo se baví někde s přáteli. Myslím na něj a trýzní mě pocit, že až skončí moje léčba, už ho třeba nikdy neuvidím. Zatím jsou pro mě kontroly svátečním dnem. Vstávám brzy, abych se mohla připravit. Když vycházím z domu, cítím se šťastná, ať mám zrovna jakékoliv starosti. Dny míjejí. Život kolem mě proplouvá ve čtrnáctidenních intervalech a já ho sotva zaznamenávám.
Dnes je trochu jiný. Nikdy se se mnou moc nebavil, vždycky se podíval na výsledky z laboratoře, prohlédl mě a pak mi předepsal další léky. Tentokrát si mě zkoumavě prohlíží. Přesto mám dnes mimořádně špatnou náladu a už teď myslím na to, že ho zase čtrnáct dní neuvidím. Co je můj život? Dvacet minut jednou za čtrnáct dní. Není divu, že ho nemůžu zaujmout. Nejsem nic.
Má rozcuchané vlasy. Pocítím naléhavou potřebu zabořit mu do nich prsty. Píchne mě pod bránicí. Znovu se na mě podívá. Už to nevydržím a risknu to. Usměju se na něj. Také se usměje. Zatuhnu. Zešílím z něj. Chci ho škrábat na zápěstích. Líbat ho na krku. Milovat se s ním v autě. Prát mu oblečení. Darovat mu krev.
„Jak vám je?“
„Blbě.“
Rozevře oči.
„Jak blbě?“
„Jsem vyčerpaná. Bolí mě hlava, ráno je mi na zvracení.“
Nic neříká, jenom se na mě dívá s rukama položenýma na klávesnici. Najednou to nejde zastavit.
„Nic mě nebaví, všichni mě štvou a všechno mě otravuje.“
Popotáhne. Čekám, že jenom volí slova a že mě v příštích vteřinách buď vyhodí, nebo začne nadávat. Ale nezačne.
„Co vaše práce?“
Nevím, co na to říct.
„Ujde to.“
„Máte chuť k jídlu?“
„No vlastně ani moc ne.“
„Pojďte se posadit na lehátko.“
Poslechnu ho. Vím, co teď přijde. Položí mi ruce na krk. Je to tak příjemné. Nechci, aby to skončilo. Nikdy. Ale skončí to. Pak ale ještě jednou zvedne pravou ruku a zastrčí mi dlouhý pramen vlasů za ucho. Dívá se mi do očí.
„Berete ty léky?“
Tak krásně voní. Chci se v té vůni rozplynout a pak se před ním natáhnout na bílé prostěradlo.
„Ne.“
Ani teď nezačne nadávat.
„Není vám po nich dobře?“
„Není. A jsem po nich strašně ospalá.“
„Napíšu vám jiné. Bude to dobré, uvidíte.“
Tak málo se usmívá. Ale teď se zase usměje.
Dojde k počítači a něco zapisuje. Pak vypíše recept. Podává mi ho a ještě jednou se na mě podívá.
„Máte krásný vlasy.“
Vezmu si recept a popadnu tašku. Zavřu za sebou dveře.
Čtrnáct dní.
To je jako nic.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *