Pasažér

Poslíček mi odnáší kufr do kajuty. Otevírá dveře a popřeje mi příjemnou plavbu. Chci vejít dovnitř, ale zastaví mě křik muže v červené baseballové čepici, který se přiřítí přímo přede mě. Křičí na poslíčka.
„Chtěl jsem tenhle pokoj. Jak jste sem mohli někoho pustit, když jsem si ho rezervoval?“
„Madam si ho objednala první.“
S odporem na mě pohlédne.
„Měl jsem jediný požadavek!“
Přestanu jeho štěkání vnímat. Vejdu do pokoje a zavřu za sebou. Křik z chodby je slyšet až sem. Lehnu si na ustlanou postel. Povzdychnu si. To mi to pěkně začíná.

Nevolnost přijde náhle. Sedím u večeře v poloprázdné jídelně a zhoupne se mi žaludek. Napiju se vody. Nepříjemný pocit nezmizí. Pomalu si posbírám svoje věci a začnu se zvedat. Sotva se držím na nohou. Přidržuju se ještě chvíli židle a pak se odhodlám dojít ke schodišti. Na schodech se musím chytit za břicho, mám pocit, že se okamžitě pozvracím. V hlavě mi hučí. Kolem mě chodí lidé a nikdo si mě nevšímá. Zavrávorám a do někoho vrazím. Téměř upadne. Zlostně se po mně otočí. Stihnu si všimnout červené kšiltovky. A těch rozlícených očí.
„To snad není pravda! Dívejte se laskavě na cestu a neomezujte ostatní lidi!“
Otočí se a zmizí. Panebože. Konečně se dopotácím do pokoje. Skopnu boty a lehnu si na postel. Je mi strašně. Celý pokoj se se mnou houpe. Za hodinu je to ještě horší. Mám pocit, že tohle nemůžu přežít. Bídně pojdu někde uprostřed moře, daleko od domova. Pán se sem aspoň bude moct přestěhovat. Z posledních sil zvednu telefon a požádám recepční o pomoc. Ujistí mě, že okamžitě pošle lékaře. Uklidním se. Za chvíli uslyším zaklepání. Doploužím se ke dveřím a otevřu je. Stojí za nimi hezký mladý muž. Je vidět, že jsem ve střehu, i když mi není dobře.
Jmenuje se Richard. Zřejmě je informován, protože se mě příliš nevyptává. Dá mi nějaké kapky a vyzve mě, abych se prospala. Za chvíli tvrdě usnu.

Probudím se odpočinutá a mám dobrou náladu. Nevolnost je pryč. Když mě ošetřovatel přijde zkontrolovat, řeknu mu, že už jsem úplně v pořádku. Dívá se na mě a já nevím co říct.
„Půjdu se osprchovat.“
„Jistě, promiňte. Dejte vědět, kdybyste něco potřebovala. Ošetřovna je v prvním podlaží.“

Stojím ve sprše a přemýšlím, jestli je hodně riskantní jít hned ven. Ale nemám už vevnitř stání. V plavkách a klobouku dojdu k bazénu. Vyberu si lehátko ve stínu, aby se mi neudělalo zase špatně. Z tašky vyndám knížku. Je nádherně. Terasa je téměř obsazená. Zahlédnu červenou baseballovou čepici. Hm. Sedí ve stínu na druhé straně bazénu. Právě dopíjí pivo, kelímek zmačká a hodí vedle sebe na zem. Nevím, jestli vidí on mě, má sluneční brýle a výraz má jenom lehce otrávený. Kdyby mě zahlédnul, jistě by se neovládnul. Přestanu si ho všímat, uložím se na lehátku a začnu si číst. Ale za chvíli se zase dívám jeho směrem. Stačí zvednout oči. Může mu být něco kolem čtyřiceti. Není zrovna hubený a v červených havajských šortkách vypadá směšně. Zřejmě usnul. Leží na zádech a jedna noha a ruka mu visí na zem. Rozhodnu se využít toho, že spí, a dojdu se vykoupat. Sundám si klobouk a potichu dojdu k bazénu. Voda je krásně teplá. Přeplavu malý bazén několikrát tam a zpátky. Zase jsem u něj. Má pootevřené rty a mám dojem, že slyším slabé chrápání. Bože, to je strašný člověk. Ale když se znovu natáhnu na lehátko a zavřu oči, abych si chvíli odpočinula, pořád vidím ty jeho rty. Hebké, měkké rty. Leknu se. Rychle zvednu hlavu a podívám se na něj. Nese si od baru další pivo. Ani si mě nevšimne a sedne si na svoje místo. Nevím proč, ale uklidní mě to. Během oběda se snažím vzpamatovat. Moc přemýšlím. Zase budu normální.

Po obědě se k bazénu vrátím. Chci si na chvíli lehnout na sluníčko, abych se trochu opálila, nemám k tomu běžně moc příležitostí. Jdu ke svému lehátku kolem bazénu a všimnu si, že člověk, který plave v bazénu, už se nějak dlouho nevynořuje. Podívám se pořádně. Na hladině leží bezvládné tělo hlavou dolů. Tělo v červených šortkách. Leknu se a zařvu.
„Ten člověk se topí!“
Pár hlav se zvedne. Kdosi zvolá.
„Ježiši no jo! Zavolejte plavčíka!“
Vypukne šílená vřava.
„Zachraňte ho někdo! Vždyť se utopí!“
„Skočte tam, člověče!“
„Já nemůžu, já měl zlomenou páteř!“
„Jak dlouho tam je?“
Já stojím jako přimražená. Hrůza mě úplně přišroubovala k zemi. To bude zase trapas.
Konečně ho vytáhnou a položí na zem. Někdo ho propleskne. Pohne rty. Zamžourá. Všichni hromadně vydechnou. Kupodivu nezačne hned nadávat.
„Žije!“
„Je v pořádku?“
„Pane, je vám dobře?“
Neslyším, co říká. Mluví velmi potichu. Člověk, který ho vytáhnul a probral – zřejmě opravdu plavčík – mu pomůže na lehátko.
„Měl jste štěstí, že si vás někdo všimnul.“
Nějaký starší pán v obrovském slamáku na mě ukáže prstem.
„To támhleta slečna!“
Všichni se po mně podívají. I on se na mě dnes poprvé podívá. I na tu dálku si všimnu, že má světlé oči. A poprvé vidím jeho vlasy bez čepice. Má je krátké a tmavé. Teď z nich kape voda. Jeho výraz je nečitelný. Nic neříká. Zato všichni kolem k tomu mají co říct.
„Měl byste jí poděkovat.“
„Taková kočka! Pozvěte ji na něco!“
Všichni se chichotají. On na mě pořád beze slova civí. Mám ho po krk. Seberu si věci a odcházím od bazénu. Hulvát, který se opije a málem se utopí. Měli ho tam nechat.

Zbytek odpoledne se opaluji na druhé terase bez bazénu. Snažím se číst. Ale je to, jako když jsem kdysi četla svá první skripta, a po dvou větách se přestávám soustředit. Chci si dojít pro něco k pití, když těsně za sebou uslyším mužský hlas.
„Slečno, můžu vás na něco pozvat?“
Radostně se otočím. Ale je to jen ten mladý lékař. Pocítím zklamání. A pořádný zmatek. Pokusím se usmát.
„Ano, díky.“
Sedíme u baru a povídáme si. Je milý. Takový učesaný. Hezký, Nažehlený. Je chytrý a cílevědomý. A zdá se, že se mu líbím. V jednu chvíli se ke mně nakloní.
„Máš krásnou postavu. A vlasy.“
Vztáhne ke mně ruku a přejede mi po nich. V tu chvíli periferně zahlédnu červené šortky. Otočím se. Dívá se na nás. Pak odvrátí pohled a odejde. Richard na mě mluví, ale já už ho nevnímám. Viděl nás.

Na večeři jdu mezi prvními, abych se stihla připravit. Richard mě pozval na diskotéku. Jdu ke svému pokoji a přemýšlím, co se to děje. Proč se netěším? Nevím. Nebo to vím a nechci na to pomyslet?
U dveří mého pokoje stojí ten, na koho jsem právě pomyslela. Má už zase tu červenou čepici, obyčejné černé tričko a kraťasy. Pomalu dojdu k němu. Evidentně tu na mě čeká, ale jeho výraz je zvláštní. Jde z něj trochu strach. Konečně promluví.
„Chtěl jsem s vámi mluvit. Totiž, měl bych, no chtěl bych se vám omluvit.“
Zaryje pohled do koberce.
„Prej to vy jste si mě všimla. Díky, zachránila jste mi nejspíš život.“
Stojím poprvé tak blízko něho. Má trochu vrásky kolem očí, tmavé kruhy pod očima a na tvářích několikadenní strniště. A na bradě důlek.
„No, nemáte zač.“
Mlčíme. Podrbe se na krku a já postřehnu zvláštní vůni. Drbe se dál, na krku už má rudý flek. Má silné paže. A taky stehna, všimnu si. Nevypadá, že je zrovna ve formě, ale určitě by mě unesl. Myslím, že v ten moment jsem definitivně ztracená.
„Totiž, chci se vám omluvit, že jsem byl včera tak nepříjemnej. Neměl jsem zrovna nejlepší den. No, dneska taky ne.“
Usměje se. Když se usmívá, je skoro hezký. Ale to není to hlavní. Ať vypadá jakkoliv, je to ten nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy poznala.
„Já taky ne. Bylo mi špatně. Museli mi dát nějaké léky na mořskou nemoc.“
Cítím se trapně. Proč mu to vykládám? To na něj jistě udělá dojem.
„A zabralo to?“
Netváří se, že by ho to znechutilo.
„Zabralo. Už je mi dobře.“
„No a… Nechcete zajít na něco k pití?“
„Tak dobře. Ale počkáte chvilku?“
„Jasně. Podržím místo na baru, než tam bude nával.“
„Dobře, díky.“
Otevřu dveře, vejdu dovnitř, on stále stojí na svém místě a dívá se na mě. Zavřu za sebou.
Chvíli nehnutě stojím a snažím se zklidnit splašené srdce. Rozrazím dveře skříně. Nemám vůbec nic na sebe! Probírám se ramínky. Je to všechno příšerné. Jak je možné, že utratím tolik peněz za oblečení, a když je to potřeba, nemám co na sebe? Snad modré šaty. A lodičky. Snad neexistuje chlap, kterému by se nelíbily podpatky. Poupravím líčení. Účes. Zabouchnu dveře a klíč hodím do kabelky. Proběhnu chodbou. Nedokážu ovládnout šílené vzrušení. Někdo mi zatarasí cestu.
„Tady jsi! Přišel jsem ti naproti, kde jsi tak dlouho?“
Richard. Na toho jsem úplně zapomněla. Co teď? Musím se ho zbavit. Ale on mě popadne pod paží a vleče mě za prosklené dveře. Už hraje hudba. Okamžitě mě vtáhne mezi několik tančících párů. Připadá mi divný. Není opilý? Kroužíme sálem. Očima přelétnu bar. Je tam. Nemá na hlavě čepici, jenom nějaký tmavý šátek. Naštěstí se sem nedívá. Richard je neodbytný. Snažím se nás směrovat aspoň co nejdál od baru a nedívat se tam. Konečně ho uprosím, aby mě pustil, vymluvím se na toaletu. Propletu se mezi tanečníky rovnou k baru. Není tu. Polije mě studený pot. Chvíli čekám, jestli se odněkud nevynoří, ale není, prostě tu není. Vyjdu na chodbu. Hudba ke mně doléhá, je najednou tichá a tesklivá, a já stojím na opuštěné chodbě a je mi do pláče. Je konec. Takový muž se nenechá přesvědčit dvakrát. Doploužím se k pokoji. Svléknu si šaty a lehnu si na postel. Snažím se namluvit si, že jsem unavená, ale je mi bídně, mnohem hůř než včera, kdy mi celým tělem lomcovala mořská nemoc. Usínám k ránu, rozlámaná a nešťastná.

Dopoledne jdu na druhou terasu bez bazénu. Jsem strašně unavená, ale bojím se tu usnout. V jednu chvíli zahlédnu Richarda. Rychle uteču na toaletu a čekám, dokud nezmizí. Odpoledne to vzdám a jdu k bazénu. Kdyby tu tak zase ležel hlavou dolů ve vodě… Skočila bych za ním, obrátila ho, otevřel by oči a obejmul by mě.
Bazén je prázdný a já jsem zoufalá. Rozhlédnu si kolem a píchne mě pod srdcem. Sedí na svém místě v tmavých brýlích a těch směšných plavkách, v ruce drží pivo a rozmlouvá se třemi dívkami, nalepenými u jeho lehátka. Všichni se smějí. Ztěžka dosednu na jedno lehátko co nejdál od bazénu, aby mě nebylo moc vidět. Lehnu si a chci si číst. Ale hluk od jeho lehátka doléhá až sem. Všechny jsou hezké a štíhlé. Ta jedna má velká prsa. Co se jim na něm líbí? Pro mě je dokonalý. Ale pro ně? Jsem na pokraji svých sil. Lehnu si na bok a obejmu tělo pažemi. Nemysli na nic. Nebo mysli na to, že už budeš brzy doma, sejdeš se s přáteli, půjdete na večeři a do kina. A jednoho dne se třeba objeví podobný muž, pro kterého bych byla zajímavá. Jenomže já nechci nikoho jiného. Bože.

Probudím se. Oči mi jdou ztěžka otevřít. Promnu si je. Mám je slepené. Pohnu se. Jde to špatně. A mám žízeň, úplně mi vyschlo v krku. Olíznu se. Rty mám trochu rozpraskané. Pomalu se posadím. Musela jsem spát dlouho. Slunce už je nízko a nepálí. Sáhnu si na rameno a usyknu. Podívám se na své ruce a zhrozím se. Jsem úplně spálená. Já, která se mažu i ve stínu. Zapomněla jsem. Musím s tím okamžitě něco udělat. Zvednu se. Nohy mám těžké a motá se mi hlava. Cítím se jako prázdný, napnutý obal. Je tu už jen pár lidí. On sedí jakoby nic sám na svém místě, už nemá brýle, má tu červenou čepici a dívá se přímo na mě. Seberu svoji tašku a snažím se co nejladněji dojít ke dveřím. Jde to špatně, je mi zle, nohy mě vůbec neposlouchají. Z ruky mi vypadne láhev s vodou, sehnu se pro ní a z tašky se mi vysypou další věci. Knížka, krém, žvýkačky, sluneční brýle. Konečně všechno sesbírám a naházím do tašky. Zvednu se a přepadne mě tak silná nevolnost, že zavrávorám a praštím se kolenem o jedno z lehátek. Je to tak prudká bolest, že se mi zatmí před očima. Nemám daleko k slzám. Nadechnu se, snažím se nevnímat teplý pramínek krve, který mi teče po noze, a kulhám ke dveřím. Najednou stojí přímo proti mně. Tváří se naštvaně.
„Není vám něco?“
Myslím na to, že jsem zpocená, mám spálené ruce a dekolt, krvácím a on stojí přede mnou.
„To je dobrý, díky.“
Prohlíží si mě. Jsem ráda, že jsem si nasadila sluneční brýle. Určitě vypadám i tak příšerně. On ne. Zelené oči svítí z opáleného obličeje. Zašklebí se. Poprvé si všimnu jeho zubů. Kdyby měl aspoň ošklivé zuby. Ne. Není to žádný krasavec, ale jako jeden z tisíce musí mít zrovna on rovné a bílé zuby. Hlavou mi proběhne představa, že mě kouše do rtu. Olíznu se.
„Nechcete vzít tu tašku? Vážně vypadáte hrozně.“
„To vám děkuju za upozornění.“
„Tak jsem to nemyslel. Dejte sem tu tašku!“
Už zase vypadá rozzuřeně. Vytrhne mi tašku z ruky. Ucítím ho. Jak může vonět někdo, kdo celý den pil v horku jedno pivo za druhým?
„Pojďte.“
Otevře dveře z terasy a dá mi v nich přednost.
Jdu ztěžka, každý krok mi duní v hlavě, po celém těle mě svědí pot.
„Pomůžu vám.“
Ucítím jeho levou paži kolem pasu. Je to lehký dotek, ale já se najednou cítím v bezpečí. A cítím, že si přeju, aby cesta k mému pokoji trvala dlouho. Dovede mě až ke dveřím. Pořád se tváří podrážděně.
„Je ti blbě? Nejspíš máš úpal, jsi úplně spálená.“
Jak to se mnou mluví? Zlehka se dotkne mojí pravé ruky. Usyknu a odtáhnu se.
„Promiň. Nemám zavolat doktora?“
„Ne!“
„Ne? Tak ti dojdu pro nějaký léky, zeptám se, co s tím.“
Nechci, aby odešel.
„Tak dobře.“
Počká, až si odemknu, a položí moji tašku za dveře.
„Za chvíli jsem zpátky. Třikrát zaklepu.“
„Děkuju.“
Zamknu za sebou a snažím se přemýšlet. Nic moc nevymyslím. Pokoj je uklizený. To já se musím dát trochu do pořádku. V koupelně si sundám brýle a svléknu se. Nevypadá to tak hrozně. Opatrně se osprchuju, učešu si mokré vlasy a obléknu si dlouhé volné tričko. Koleno si zalepím náplastí. Pak si sednu na postel a čekám. Kde je tak dlouho? Konečně slyším trojí zaklepání. Pomalu se zvednu. Cítím, že tohle je nějaký rozhodující okamžik. Nikdy jsem nic takového necítila. Možná, že právě teď se změní celý můj život. Pokud se tedy nezměnil už ve chvíli, kdy jsem ho uviděla ležet hlavou dolů v bazénu. Odemknu a otevřu dveře. Na hlavě má černý šátek a na sobě čisté tričko. Zřejmě je i osprchovaný, cítím šamponovou vůni. Ustoupím o krok, aby mohl vejít. Na stolek proti posteli položí nějaký kelímek. Sednu si na postel a z rozpaků se napiju z láhve vody, kterou jsem měla u postele. Vezme kelímek zase do ruky a sedne si ke mně. Prohlíží si mě. Moje téměř nahá stehna, náplast na koleni, spálené paže, mokré vlasy.
„Máš si jít lehnout. Dát si studený obklad. A hodně pít. Tyhle tablety si máš vzít, kdyby to do noci nepolevilo.“
„Kdo tam byl?“
Skoro té otázky zalituji.
„Ten tvůj krasavec.“
„Řekl jsi mu, že je to pro mě?“
Chvíli mlčí.
„Ne.“
„To je dobře. Určitě by sem chtěl jít otravovat.“
Cítím jeho pohled.
„Tak si lehni.“
Lehnu si a on mě chce přikrýt.
„Nezakrývej mě. Je mi vedro a není mi to na rukou příjemný.“
Zamyslí se.
„Neměla by sis to něčím namazat?“
„Nechci se toho vůbec dotýkat.“
Zase přemýšlí.
„A kdybych tě namazal já?“
Teď se zamyslím já.
„Tak dobře. V koupelně na poličce je krém.“
„Donesu ho. A udělám ti ten obklad.“
Než se vrátí, ještě se pořádně napiju a svléknu si tričko. Jsem chvíli úplně nahá. Skoro se mi z toho vědomí roztřesou ruce. Rychle si lehnu na břicho a přikryju se po pás prostěradlem. Uslyším ho za sebou. Sedne si ke mně.
„Tak jdeme na to.“
Ucítím lehký, chladivý dotek.
„Dobrý?“
„Dobrý.“
„Nebude to tak hrozný, to zhnědne.“
„No nevim.“
Jeho prsty na mých zádech. Je to tak příjemné. Vzrušující. Znepokojivé.
„Hotovo. Teď ti dám ten obklad.“
Strnule ležím ve stejné poloze. Uchichtne se.
„Můžeš si sednout. Nebudu se dívat.“
Opravdu se otočený dívá do země. Výmluvně se šklebí. Rychle seberu z podlahy tričko a obléknu si ho. Lehnu si na záda a přikryju si nohy.
„Můžeš.“
Otočí se. Usmívá se. Přes čelo mi položí mokrý ručník.
„Moc děkuju.“
Dívá se na mě. Už se neusmívá.
„Nemáš zač.“
„Už se se mnou neotravuj.“
„Ne, počkám, než usneš.“
„To může trvat.“
„Mně to nevadí.“
Rozhlédne se po pokoji.
„Vždycky jsi takhle pořádná?“
„Asi ano.“
Natáhne se na noční stolek.
„Nechceš, abych ti četl?“
„Tak jo.“
Rozsvítí lampičku a vezme ze stolku knížku. Má krásný hlas. Pomalu se propadám do měkké matrace. Než usnu, zdá se mi, že mě hladí po ruce.

Probudím se brzy ráno. Lampička je zhasnutá, on leží na zemi, opřený hlavou o zeď čelem ke mně. Posadím se. Konečně si ho můžu pořádně prohlédnout. Šátek se mu trochu sesunul, takže poprvé vidím velkou jizvu na pravé straně hlavy, kterou se patrně snaží zakrývat. I ta se mi na něm líbí. Celý se mi líbí. Chtěla bych, aby se na mě zase díval a usmíval se. Dotknu se bosou nohou jeho nohy. Probudí se. Odtáhnu nohu. Zívne. Podívá se mi přímo do očí. Tuším už delší dobu, že jsem do něj zamilovaná. Ale v ten okamžik si to poprvé naplno uvědomím.
Protáhne se.
„Jak ti je?“
„Líp, mnohem líp. Vyspal ses trochu?“
„Ale jo.“
„Běž se pořádně vyspat.“
„Nepotřebuju. Nepůjdeme k bazénu? Odpočívat můžeme i tam.“
Mne si oči a sáhne si na hlavu. Pak si rychle upraví šátek.
„Tak jo. Opláchnu se a za chvíli přijdu.“
Už je skoro u dveří, když se otočí.
„Jak se vlastně jmenuješ?“

Už na mě čeká na svém místě. Když mě zahlédne, usměje se a mávne na mě. V rozpacích si rozložím osušku na lehátko vedle.
„Musím se napít.“
„Já taky. Tak jdeme.“
Stojíme u baru a čekáme na obsluhu, když zahlédnu Richarda.
„Bože můj…“
Sleduje můj pohled a ušklíbne se. Chvíli mlčí a pak se zasměje.
„Chceš se ho zbavit?“
„Jo, to bych si přála.“
„Tak jo, zbavíme se ho.“
A pak se ke mně přiblíží a zlehka mě obejme kolem pasu. Pak si položí hlavu na moje rameno.
Je to nádherné. Cítím jeho vůni a jeho dech a tlukot srdce.
„Co to bude?“
Odskočí ode mě. Zírá na tlouštíka, který se najednou objeví za pultem.
„Cože?“
„Co si dáte k pití, panstvo? Pán asi pivo, že jo? A slečna?“
„No, já…“
„Ano?“
Ulehčím mu to.
„Dáme si pivo.“
„Tak jo.“
Rozhlédnu se kolem. Richard je pryč.Přesuneme si lehátka do stínu. Sundám si sukni, ale dlouhé tričko s krátkými rukávy oblečené přes plavky si raději nechám, z opalování nějakou dobu nic nebude. Sedneme si. Vypijeme pivo. Dojde pro další. Líbí se mi, jak se pohybuje, jako kdyby na to nepotřeboval žádnou energii. všechno, co dělá, je nenucené.
Je horko. Rozhodneme se, že se půjdeme vykoupat. Svléknu si tričko. Zachytím jeho pohled. Rychle skočím do bazénu. Vynořím se a on se za chvíli objeví vedle mě. Na hlavě má pořád šátek. To mi něco připomene. Sáhnu si na oči.
„Zapomněla jsem si sundat brejle.“
Začneme prohlížet dno bazénu. Ukážu na jedno místo. Okamžitě se potopí. Sebere brýle a vynoří se těsně u mě. Brýle položí na kraj bazénu.
„Děkuju.“
„Není zač.“
Dívá se na mě. Je tak blízko u mě. Jednou rukou se drží okraje bazénu. Druhou ruku zvedne a obejme mě kolem pasu. Přitáhne si mě k sobě. Položím mu hlavu na rameno. Stojíme takhle dlouho. Slunce už je vysoko. Stíny lehátek se zkracují. Vylezeme z bazénu, osušíme se a lehneme si. Jsem najednou velmi unavená. Dívám se na pocákanou podlahu u bazénu. Na otisky jeho mokrých chodidel na dlaždicích. Podívám se na něj. Je otočený čelem ke mně a prohlíží si mě. Nemá brýle a šátek na hlavě má mokrý. Může ode mě být tak půl metru. Přiblíží se ke mně. Nevím, jak dlouho to trvá. Ale pak to udělá. Pomalu přitiskne svoje hebké rty na moje. Trvá to pár vteřin. Držíme se za ruce a mlčíme.
Už se nemůžu dočkat. Přemýšlím čeho vlastně?
Asi všeho.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *