Soused

Byla to šílená pitka. Do našeho dvoupokoje se narvala snad půlka patra. Neměli jsme kupovat tolik alkoholu. Takhle nevěděli, kdy odejít. Ráno uklízím prázdné láhve a špinavé talíře a v kuchyňce se s ním potkám. Pomáhá mi. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili, i když bydlíme v jednom bytě. Ani jeden nejsme stydlivý, včera jsme se bavili se všemi ostatními, ale spolu vlastně nikdy pořádně ne. Nevím, proč ho mám tak ráda. Dívá se na mě, když se potkáme na chodbičce nebo v kuchyni, na večírku jsme se často srazili očima. Ale líbím se mu jako on mně? Čím dál častěji na něj myslím. V práci. V tramvaji. Nebo když odpoledne kupuju v drogerii kamarádce těhotenský test. Dívám se na regál se zavěšenými testy a na kondomy v několika řadách hned vedle. Chtěla bych být v situaci, kdy bych potřebovala koupit kondomy. Zaklepala bych na jeho dveře, otevřel by mi, trochu nejistě by mě přivítal a pustil dál. Za dveřmi bychom se políbili. Vlasy by měl ještě mokré ze sprchy. Byl by to výjimečný večer. Bylo by to vášnivé a něžné zároveň. Přistihnu se, že závidím i kamarádce, že potřebuje těhotenský test. Musela prožít něco nádherného. Na ochranu prostě nebyl čas. Miluje ho a on určitě miluje ji. Sklesle popadnu první test a hodím ho do košíku. Najednou ho uvidím, jak jde přímo proti mně. Usmívá se. Mohlo by to být přímo osudové setkání. Dali bychom se do řeči a pak zašli někam na jídlo nebo na drink.
„Ahoj. Co tady děláš?“
„Nakupuju. A ty?“
„Taky.“
Konečně si všimne, u jakého regálu stojím. Pak se podívá do mého košíku. Pak se podívá na mě. To snad není možné. Myslím, že jsem se poprvé zamilovala. A můj příběh končí u regálu s kondomy s těhotenským testem v košíku. Ještě chvíli na sebe rozpačitě koukáme a on pak odejde a opustí obchod. Asi zapomene, že si přišel něco koupit.

Večer ležím v posteli, zírám do stropu, jsem nešťastná a naštvaná. Jak jsem mohla být tak hloupá? Stačilo tak málo a všechno mohlo být jinak. Stačilo říct – kamarádka má problém – a zasmát se. Jistě by se zasmál taky. A happy end. Odevzdaně vstanu, abych nevzbudila svou spolubydlící, a dojdu do kuchyňky. Natočím si potmě vodu, přistoupím k oknu a zaslechnu za sebou nějaký zvuk. Prudce se otočím. Ale není to on. Asi spí s hlavou otočenou ke zdi a hluboce oddechuje se rty přilepenými k polštáři. Tohle je jeho spolubydlící. Docela si rozumíme.
„Julia, ty moja princezna!“
Přitočí se ke mně a myslím, že kdybych chtěla, mohla bych už za pár dní potřebovat těhotenský test. Proč je to s někým tak snadné? Chci, aby mě takhle oslovoval a lichotil mi někdo jiný. Chvíli si povídáme. Navrhuje, že bychom si v bytě všichni prohodili místa, abych mohla být s ním v pokoji. Směju se, ale není mi vůbec veselo. Proč tohle vůbec říkal? Odteď budou moje představy mnohem živější. Já a on. V jednom pokoji. Mohlo to tak být. Kdyby… Kdyby nevešel do dveří a neuviděl nás, jak se spolu v noci něčemu chichotáme jako den předtím na večírku. Kdyby mě odpoledne předtím neviděl, jak kupuju těhotenský test. Uteču do pokoje.

Další noci spím špatně. Je mi bídně, mám pocit, že mám snad horečku. Já a on. V jednom pokoji. V jedné posteli. V objetí. Už bych se od něj nikdy neodloučila. Převrátím se na posteli. Miluju ho. Jak vím, že nemiluje on mě? Třeba ano. Ale myslí si, že jsem úplná coura. Copak jsem něco provedla? Všechno se dá vysvětlit. Zase vstanu a dojdu do kuchyně. Třeba dneska přijde první on. Nepřichází. Dívám se z okna, otevřu, protože se mi špatně dýchá a usínám na židli v mrazivém vzduchu. K ránu se probudím, prokřehlá a rozlámaná. Vstanu a cítím se hrozně. Dojdu si na záchod. Když vejdu do chodbičky, někdo přede mnou stojí. Trochu se leknu. Pak promluví a já poznám, že je to on.
„Je tady strašná zima, v kuchyni je otevřený okno?“
Dívám se do země, nedokážu promluvit, smutek mě úplně ochromil. Nikdo už nebude takový jako on. Už nikdy nebudu milovat nikoho jiného. Nikdy, nikdy.
„Co se stalo?“
„Ten test byl pro kamarádku.“
„Cože?“
Přijde blíž ke mně. Zakašlu. Chvíli mlčíme.
„Ty jsi usnula u toho okna?“
Přikývnu. Dojde až ke mně. Ještě dlouho rozpačitě stojí přede mnou.
„Nechceš čaj?“
Zavrtím hlavou. Pohladí mě po vlasech. Udělám poslední krůček k němu. Jeho objetí je pevné a hřejivé, a když mě odnáší do mé postele, cítím, jako kdyby všechen můj smutek zůstal na té studené chodbě.

„Kde jsi, princezno?“
Vykoukne za regálem v supermarketu. Jde s úsměvem ke mně a já rychle schovám za záda krabičku kondomů. Trochu se stydím, je to velké balení s jahodovou vůní. Ale dneska večer budeme spolu poprvé sami doma. Chci být připravená. Podívá se na regál, u kterého stojím. Možná se teď taky trochu stydí. Pak mě obejme.
„Co si dáme k tý večeři?“

Sdílení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *