Trenér

Je to můj poslední závod. Poslední závod v reprezentaci. Nezáleží na tom, jak dnes poběžím, je to jen formalita. Prostě nejsem z těch nejlepších. Urovnávám si tričko a zachytím jeho pohled. Má okolo sebe tolik lepších, ale povzbudivě se usmívá jenom na mě. Ještě nevím, co bude, až tenhle závod skončí, ale je mi to jedno. Proč bych měla mít strach z budoucnosti, když to bude s ním?

Pár dní před posledním závodem jsem se naposledy chystala v hotelovém pokoji na prohlídku. Moje poslední soustředění a pak moje poslední závody. Moje poslední dny s Ondřejem. Dneska se mě bude naposledy dotýkat a zítra na mě bude možná naposledy křičet. Ale možná ne, už dlouho na mě nezvýšil hlas. A pak už ho třeba nikdy neuvidím. To pomyšlení ve mně vzbudilo takovou bezradnost, že se mi bolestí sevřelo něco uvnitř. Došla jsem k oknu a otevřela ho. Ovanul mě teplý vánek. Je to má duše, co mě tak bolí? A jak dlouho už to tak bolí?
Jdu dlouhou chodbou k místnosti, kam máme každá přijít. Na tenhle okamžik se těším už několik dnů. Nechápu, jak můžou ostatní holky přijít rovnou z tréninku, zpocené a neupravené. Já jsem se osprchovala a vzala si své nejlepší prádlo. Konečně otevírám dveře. Usmívá se na mě a zve mě dál. Je tam ještě i náš doktor a to mi trochu zkazí náladu. Hned si svlékám dlouhé tričko přes hlavu a lehám si na lehátko.
„Ještě se na chvíli posaď, pan doktor si tě poslechne a změří.“
Lékař je starší prošedivělý muž, takový ten atraktivní filmový typ. Vždycky mi byl sympatický. Usmívá se na mě, když mi měří tlak. Konečně je se vším hotový.
„Vy máte ale figuru. Jste ženská, ne jak ty ostatní. Ale jste trochu přetrénovaná, nedřete se tolik.“
Něco si zapisuje a já se bojím, že tím je to celé skončené. Ale když odejde do vedlejší místnosti a zavře za sebou dveře, Ondřej už stojí u mě. Lehnu si na záda a snažím se uklidnit dech. Jemně mi začne prohmatávat ruce, přejede mi přes břicho a vezme do rukou mou pravou nohu.
„Bolí tě to?“
„Jo.“
„Kde přesně?“
„Všude.“
Cítím jeho slabou vůni, jeho ruce. Proč zrovna k němu tolik cítím? Proč mám pocit, že bez něj nebude můj život úplný? Je to člověk jako každý jiný. Má už trochu vrásky a nosí příliš krátké vlasy. Ale to je tak všechno, co bych mohla zkritizovat. Jinak je dokonalý. Pro mě je dokonalý.
„Zařídil jsem ti ten okres. Můžeš běhat dál.“
Nechci. Nikdy jsem nechtěla běhat a bez tebe už vůbec ne.
„Ale já už nechci.“
Dlouze se na mě dívá.
„Myslel jsem si to.“
Dál mi promasírovává stehno, pak lýtko a mně to najednou připadá divné. Sahá na tolik mladých žen a jenom pro jednu to něco znamená. Jak je svět divný. Jak jsem směšná. Ale není to už stejně jedno? Budou to poslední závody. Neměla bych mu říct, co k němu doopravdy cítím?
„Ondřeji…“
Zarazí mě strašlivá bolest v chodidle. Jako kdyby mi jím proletěl šíp až ke koleni. Neovládnu se a vykřiknu. Je to poslední kapka mého neštěstí. Vyhrknou mi slzy. Vyděsí se a k mému překvapení mě obejme, omlouvá se mi a utěšuje mě, ve vlasech a na tvářích cítím jeho konejšivá slova. Cítím se slabá a neschopná a přeju si, aby všechno bylo jiné.

Sedím na baru a cítím takový ten vygumovaný pocit, který se dostavuje po dlouhém pláči. Hotelová restaurace je plná, je tu několik oddílů a všichni pijí. Všichni sportovci tvrdí, že nepijí. Ale tady pijí všichni. Přemýšlím, co budu pít já, když vedle sebe zahlédnu Ondřeje. Dneska se ho nezbavím. Nevím proč, ale jsem na něj naštvaná.
„Prosím tě, promiň.“
„Nic se neděje. To já nic nevydržím, jsem unavenější než ostatní.“
„To si nemyslím. Měl jsem k tobě být ohleduplnější. Vím, jak tě mrzí, že končíš.“
Zní to tak od něj tak strašně. Jsem nemožná. Přes veškerou svoji snahu končím.
„Ale je dobře, že ses rozhodla skončit úplně. Bude to tak lepší.“
Podívám se po něm.
„Ty se o sebe postaráš, jsi jiná než ostatní. Tohle pro tebe není všechno a to je dobře.“
Nevím, co říct. Tohle je náš poslední večer a já nevím, co říct.
„Budeme se vídat i pak, doufám.“
Páteří mi projede něco podobného, co asi tak před hodinou chodidlem.
„Jak by sis to představoval?“
Vyjedu na něj trochu ostřeji, než bych chtěla.
„No já nevím jak. Ale chci tě vídat i dál. Chyběla bys mi.“
To snad není pravda. Pokouší se mě svést? Ví, že se mě brzy zbaví, tak to zkouší. Přeci jen je to trenér se vším všudy.
„Máš mě snad rád?“
Zarazí se, ale dívá se na mě vážně. Podívá se před sebe.
„Ano, mám tě rád.“
Otočí se zpátky ke mně a natáhne ruku. Je proti mojí velmi bledá. Ucuknu.
„Co se stalo?“
„Nic. Dovol, prosím tě.“
Seskočím ze židličky a doslova vyběhnu ze sálu. Proběhnu chodbou, která voní jako všechny hotelové chodby na světě. Svalím se v pokoji na svou postel. Téměř okamžitě mi dojde, co jsem provedla. Co to do mě vjelo? Co když mě má opravdu rád? Rád… K čemu je mi, že mě má rád, když já bez něj nemůžu být? Zmateně chodím po pokoji. Je mi vedro. Je mi zima. Můžu se zbláznit vzteky a náhlou radostí.
Než se vzpamatuji a vrátím se zpátky dolů, už tam není. Nevím, co si počít. Všichni řvou, hudba vyhrává a já si připadám jako v nějakém šíleném snu. Pak mě něco napadne. Vyběhnu před dům. V jednom okně se svítí. Je to první patro. To by mohl být jeho pokoj. Chci se vrátit dovnitř a jít zaklepat na jeho dveře, ale pak dostanu ten bláznivý nápad. Balkonové dveře jsou otevřené. Přelézám zábradlí a myslím na to, co by se stalo, kdyby mě tu teď někdo uviděl. Je to vysoko, ale zvládla jsem to. Nahlédnu do pokoje a uvidím ho oblečeného ležet na posteli. Nespí. Jeho tenisky se válí vedle postele a mně připadá, že bych udělala všechno, abych mohla být s ním. Pootevřu dveře a on se okamžitě ohlédne. Zavřu za sebou.
„Co tady děláš? Jak ses sem dostala? To jsi přelezla zábradlí?“
Nadzdvihne se na posteli. Je tak hezký, je to snad ten nejhezčí člověk na světě.
„Ano.“
Sedám si k němu na postel.
„Nestalo se ti něco?“
Dotýká se rukou mého zápěstí, přes které se táhne odřený šrám. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem se takhle poškrábala.
„Zešílela jsi? Mohlo se ti něco stát!“
„Ano, jsem úplně šílená.“
Konečně mě obejme. Políbí mě. Malinko se odtáhnu a přetáhnu si šaty přes hlavu.
Vytřeští na mě oči.
„To nemůžeme, jsem ještě pořád tvůj trenér!“
Ale to už mě povalí pod sebe a rychle si sundává košili. Líbá mě, líbá mě tak, jako ještě nikdo předtím. Pak vstane. Doběhne ke dveřím a neobratně zamyká.
Konečně je zase u mě. Svléká si kalhoty, hodí je na zem a opasek zacinká.
„Nechal jsem předtím odemčeno. Aby bylo otevřeno, kdybys za mnou přišla.“
Natahuju se po zhasínání lampy, ale je moc daleko. Líbá mě na krku, na rukou a já to vzdám.
„Ty máš sedřený celý břicho!“

Byl to můj poslední závod. Běžela jsem úplně nejlíp ve svém životě. Opírám se o kolena a snažím se rychle vzpamatovat. Jsem tak šťastná. A nejenom já. Vidím ho, jak vybíhá z tribuny. Div mě nepovalí. Objímá mě, líbá mě a nevšímá si okolí, které nevěřícně zírá na trenéra, jak objímá někoho, kdo doběhl třetí od konce. Musím se smát samým štěstím.
„Nech mě. Jsem strašně zpocená.“
„To je mi jedno. Ale dobře, dávám ti deset minut. Čekám v šatně.“
Cestou do sprchy jsem vděčná, že rychle běhám.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *