Třetí dopis

Probudím se a podle černočerné tmy je mi jasné, že jsem usnula zase jenom na chvíli. Jsem úplně čilá. Ještě na chvíli zavřu oči, ale nemá to smysl. Posadím se na posteli a přemýšlím. Půjdu se najíst. A budu si číst, dokud neusnu. Pro knížku si dojdu do knihovny v ložnici, kde jsem se pokusila usnout. Ale sama tam spát nemůžu, to bych neusnula vůbec. Snažím se nedívat na ustlanou pravou polovinu postele, popadnu knížku z nočního stolku a dojdu zpátky do obýváku. Najednou je těžké jenom existovat. Pootevřu žaluzie na okně a dívám se na spící sídliště. Pár oken prosvítá temným zátiším, které připomíná kulisy z nějakého města duchů. Nemá to smysl. Nemá smysl na něj nemyslet, když na něj myslím od okamžiku, kdy jsem se probudila. Tak strašně se mi stýská, tak strašně, že snad umřu. Jak směšně by to znělo, kdybych si to někde přečetla. Ale moje utrápená mysl říká něco jiného. Můžu si stokrát říkat, že teď je všechno mnohem lepší, že ještě nedávno jsem byla úplně sama. Teď mu můžu kdykoliv zavolat a brzy se vrátí. A za nějakou dobu spolu budeme ještě častěji. A jednou se od sebe neodloučíme ani na chvíli. Tak proč je to tak těžké? Když se mě ptáš, jak se mám, tak statečně odpovídám, že dobře. Měl bys vědět, jak je to doopravdy? Vždyť by ses vyděsil. Ale teď stejně nemám nic na práci. Třeba se mi uleví, když to všechno napíšu. Dojdu do tvojí pracovny a jenom otevřu, ucítím tvojí vůni. Sednu si ke stolu a opřu se. Tady jsem trochu víc s tebou. Měla bych sem chodit častěji. Ze stolu vytáhnu papír a ze šuplíku si vyndám obyčejnou tužku.

„Všechno mi tě připomíná. Všechno je buď tak nevýznamné a hloupé, že mi to kontrastuje s tím, jaké to je být s tebou. Když je něco naopak příjemné a krásné, bolí mě, že to s tebou nemůžu sdílet. Přitom by mi stačilo jenom být s tebou. Probudit se uprostřed noci a nahmatat tvou bledou pokožku. Přitisknout se k tvým zádům a dýchat koncentrovanou vůni tvých vlasů. Kdybys ke mně ležel čelem, chytila bych tě za prsty obou rukou. Nohou bych tě objala kolem pasu a tiskla polibky do tvé měkké tváře. Nechci tě budit, chci střežit tvůj spánek a dýchat společný vzduch. Ale ty se probudíš a já i ve tmě vidím tvůj úsměv. Ucítím, jak se tvoje hřejivá náruč rozevírá a já do ní vklouzávám. Nedokážu ti popsat, jak je to krásné. Nedokážu popsat, jak jsem s tebou šťastná.
Teď nejsme spolu a já se trápím. Chtěla bych mít tvůj klid a těšit se z toho, co bylo a těšit se na to, co bude. Kdybych se ti svěřila, nejspíš by ses shovívavě usmál a řekl bys mi, že jsem příliš zamilovaná a že to přejde. Nebo by ses polekal, že mi působíš takovou bolest. Když jsem se popálila o rozpálenou plotýnku, taky jsem to potom musela vydržet. Neopakovala jsem pořád všem, jak to bolí. Vydržím to i tentokrát.“

Spánek mě konečně přemáhá. Složím papír napůl a v rozespalosti ho někam uložím. Nejspíš do knížky, kterou už pak nikdy nedočtu. Nebo ho nechám někde v pracovně a ty ho pak založíš s jinými papíry do skříně.
Najdu ho o mnoho let později. Hledám vánoční balící papíry, a protože jsem přesvědčená, že nějaké byly ve vestavěné skříni v chodbě, vezmu si schůdky a prohrabu nejvyšší polici. Do krabice od bot jsem při stěhování naházela všechny pohledy a dopisy, na kterých mi záleželo. Nějak se tam přimotal i tenhle můj noční smutek. Začtu se a zarazí mě na něm jedna věc. Vůbec mi nepřipadá, že by se mi dnes stýskalo o něco míň. Uslyším klíče v zámku. Radostně seskočím ze schůdků, na hlavu mi ještě stihne spadnout zaprášená role vánočního papíru. Vletím mu do náruče.

„Stalo se něco?“
Utírá mi z tváří drobné slzy.
„Moc jsi mi chyběl.“
„Deset hodin?“
Vypadá polichoceně, trochu se červená.
„Nesliboval jsi mi několikrát, že to jednou přejde?“
Silně mě k sobě přitiskne.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *