Uvěznění

„Nemyslíš si, že je to v naší situaci úplně jedno?“
„To, co si myslíme, není důležité. A ber to prostě jako rozkaz. Jsem v podstatě tvůj nadřízený. Až budu po smrti, dělejte si tady co chcete. Zatím tady žádnej bordel nechci. Pár lidí mělo otravu alkoholem.“
Vypadá unaveně. A kdo ne? Všichni jsme z té věčné nudy úplně vyčerpaní. Je mi ho najednou trochu líto. Sám jsem se už litovat přestal.
„Tak rozkaz, šéfe.“

Automatické dveře se za mnou zavřou. Dojdu na konec chodby a provedu svůj rituál, dotknu se proskleného průhledu z lodi. Dneska mě ale něco donutí tu postát o něco déle. Dívám se do hlubokého vesmíru, od jehož smrtelného vakua mě dělí jenom pár centimetrů průhledného pláště. Zemřu na téhle lodi. Už nikdy se odtud nedostanu. A nikdy to nepochopím.

Páteční večírky už dávno ztratily svou bezstarostnost. Od té doby, co víme, že pokud nenastane ve výzkumu nečekaný obrat a nevrátíme se na Zem dříve než za 1267 let, byly večírky vítaným zpestřením naší existence. Stejně jako závody v běhu po chodbách, stolních hrách, ve vaření. Ale po pár měsících už nebaví nikoho nic. Beznaděj se v nás usadila jako všechny ty chemikálie, díky kterým přežíváme a není rozptýlení, které by jí vypudilo. Čekárna u lékaře je pořád plná. Všichni bereme už tolik léků, že nevíme, co byly naše původní problémy a co jsou vedlejší účinky. Vyhýbáme se sobě navzájem a zároveň se špehujeme. Předstíráme práci v nově sestavovaných výzkumech a úkolech generovaných lodním počítačem a v noci nemůžeme usnout, i když jsme úplně vysílení nudou nebo nesmyslnou prací.
Přesto ze setrvačnosti většina míří dnes na diskotéku ve dvacátém prvním patře. Příděl alkoholu už je týdny neomezený. Myslím, že časem bude dovolené úplně všechno a na lodi zavládne anarchie. Kapitán si buď prostřelí hlavu nebo se vydá na poslední vycházku do otevřeného prostoru.
Dívám se na svíjející se těla na parketu a nudím se. Je to nuda jako všechno ostatní. Zkoušel jsem přečíst postupně všechny knížky podle seznamu světové literatury, dívat se na dokumenty a filmy, hrát šachy s lodním počítačem, hrát na schovávanou v nulové gravitaci. Časem mě omrzelo úplně všechno. Vlastně už přemýšlím jenom o tom, jaký způsob smrti si nakonec zvolím. A kdy to bude.

„Kouříte?“
Otočím se za tím hlasem. Patří té nejkrásnější ženě, jakou jsem tady viděl. Je velmi mladá a na astronautku vypadá velmi křehce. Ale když jí teď vidím blíž, než jsem měl doteď příležitost, nepřipadá mi už tak zranitelná. Vypadá navíc velmi odhodlaně. Tohle byla jasná výzva. Ptát se kosmonauta v baru ve vesmírné lodi, jestli kouří, se rovná docela vtipné nabídce k seznámení. Usměju se a přisunu se k ní blíž.
„Co máte za lubem, krásko?“
„Nejdete na to trochu rychle?“
„Já? Vy mě tady vybízíte k nezávazné konverzaci.“
Usměje se a odhalí dokonalé drobnější zuby. Je trochu nalíčená, ale to nevadí. Určitě je hezká i tak.
„Nic mi k tomu neřeknete? Tak mi aspoň řekněte, co vás přimělo oslovit zrovna mě? To už jste tady taky tak znuděná?“
Zase ten čistý, uvolněný úsměv.
„To vy jste včera zorganizoval tu hru za pokladem? Bylo to senzační. Viděla jsem vás, jak se skrýváte za bazénkem a připadal jste mi jako malý, rozpustilý chlapec. Myslím, že jsem se do vás okamžitě zamilovala.“
Srdce se mi rozbušilo. Dělá si ze mě legraci? Nejspíš. Ale mně je to úplně jedno. Co můžu ztratit? Sebevědomí na dalších 1267 let? Jen do mě.
„Vsadím se, že jste si mě do té doby nikdy nevšimla.“
„Ne, myslím, že ne. Je tady asi dalších padesát mladších a atraktivnějších chlapů, než jste vy.“
Kupodivu to zabolelo. Je to jenom takové nevinné škádlení a já to beru vážně. Že by ve mně bylo ještě trochu života?
Objednám si další drink.
„Vy se mnou nemluvíte?“
Znovu se na ní podívám.
„Nevím, co říct. Proč jste mě teď vlastně oslovila?“
„Vlastně nevím. Chtěla bych vás poznat. Líbíte se mi.“
„Právě jste řekla, že jsou tu desítky hezčích a mladších.“
Zasmála se a moc vesele to neznělo.
„To je typické mužské uvažování. To jsem řekla. Ale mně se líbíte vy.“
V očích se jí zableskne. Dopiju a podívám se jí do očí. Najednou nepochybuju. Minimálně jednou se ještě budu s někým milovat. A bude krásná a mladá. Vůbec se za tu myšlenku nezastydím. Život ve vězení vás naučí, že vyčítat si něco, o čem přemýšlíte, je směšně zbytečné.
„Co máte v plánu?“
„Co odsud vypadnout?“

Dny se během jednoho večera proměnily v čekání na to, až budeme zase spolu. Z vesmírné lodi, která byla hromadnou celou a čekáním na smrt, se stala rajská zahrada. Když jsem uvěřil štěstí, které mě potkalo, nic mi nebránilo ho obklíčit a připoutat k sobě. Kdyby to bylo možné, neopustil bych jí ani na vteřinu. Časem i ona zrušila všechen čas, který nepatřil jenom nám. Nebylo potřeba mít čas jenom pro sebe. Přivítáme se u jejích dveří a já si jí hned odnesu do ložnice nebo do velké obytné místnosti se simulační jednotkou. Většinu času se milujeme, díváme se na hvězdy a povídáme si. A já mám pocit, jako kdybysme se znali odjakživa.
Někdy si říkám, jestli hloubka mojí lásky není dána jenom zoufalou samotou, že bych si oblíbil každou, která by byla hezká a oslovila by mě. Ale myslím, že jsme měli při té smůle obrovské štěstí.

„Můžete být pořád spolu, nic takového zakázaného není, jestli to myslíš takhle.“
„O to nejde, chtěl bych, aby to bylo oficiální.“
„Společný bydlení, pak svatba a dvě děti.“
Trochu mě to vyvedlo z míry.
„Proč ne?“
Uvidím v jeho očích záblesk překvapení.
„Co o tom víš?“
„Cože, o čem?“
Zase se stáhne.
„To nic. Dělejte si, co chcete, klidně se k sobě nastěhujte. Stejně tě brzo nechá.“
Já si náladu zkazit nenechám.

Milujeme se na simulované pláži u bazénu. Světla jsou tlumená tak akorát, aby vytvářela dojem západu slunce. Když vedle mě uvolněně oddychuje a já se znovu zaobírám myšlenkou, jak je tohle vůbec možné, překvapí mě řečnickou otázkou.
„Proč jsem tohle nezažila na Zemi?“
Zasypu jí polibky tvář a ramena, ale zlomek pochybností už mě nahlodal.

V noci nemůžu usnout. Dívám se na její bledé tělo, zčásti zakryté bílou košilkou s potiskem psa ve skafandru a poprvé necítím neovladatelnou touhu při pohledu na její dokonalé tělo, ani dojetí nad jejím hlubokým spánkem, ale drásající úzkost. Když se probudí a jako vždycky se ke mně přitiskne, poprvé jí pod sebe položím trochu brutálně. Pocit nejistoty nezmizí.

Sedíme spolu u snídaně. Byly doby, kdy mi ty trapné obměny stále stejného jídelníčku lezly na nervy. Dneska bych dal všechno za to, aby se neměnilo nic. Aby bylo klidně každé ráno to stejné jídlo, jenom aby na mě pokaždé upírala svůj oddaný pohled. Je vůbec oddaný? Není jenom uspokojený? Jak dlouho jí to bude stačit? Jak dlouho jí já budu stačit?
„Nad čím dumáš?“
„Nad tím, jak jsi krásná.“
Vypadá skutečně polichoceně.
„To sis všimnul teprve teď?“
Dokonce na mě mrkne. To jsem zrovna nepotřeboval. Rychle dopiju a odhodlám se.
„Co kdybysme se odsud dostali zpátky na Zem?“
Najednou vypadá smutně.
„To se nestane.“
„Kdyby. Zůstala bys se mnou?“
Rozesměje se.
„Co je to za otázku? Samozřejmě.“
Vůbec mě to neuklidní.
„Vážně? Zůstala bys se mnou?“
„Zeptej se mě ještě jednou!“
Někdy si říkám, kdo z nás dvou je vlastně starší. Nebo aspoň moudřejší.
„Co kdybysme se dostali zpátky na Zem?“
„Začali bysme jíst víc čerstvého ovoce a zeleniny.“
Se spokojeným úšklíbnutím se zapře do opěradla a dopije svůj čaj s pohledem upřeným na mě.
Ještě před pár měsíci jsem uvažoval, jakým způsobem dobrovolně odejdu ze světa. A teď naproti mně sedí ona. Co to mám vůbec za otázky.
„Jen počkej, až dojíš!“
„Už jsem dojedla.“
Vstane od stolu a vyskočí mi na klín.

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *