Zachránce

Zachránil mě. Jak bych mohla milovat někoho jiného? Navlékám si své nejteplejší pyžamo, ale stejně je mi zima. Dojdu si pro elektrickou dečku. Brzy se mi tělem začne rozlévat příjemné teplo. Nic mi nechybí. Mohla bych být šťastná. Ale myšlenky na něj jsou příliš neodbytné.

Bylo mi tehdy patnáct let. Vracela jsem se domů od své kamarádky. A její bratr mě zachránil. Na rohu ulice mě měla čekat maminka, ale šla jsem trochu dřív a hned za dveřmi někdo číhal. Popadl mě a zavlekl do křoví. Moc si toho nepamatuji. Jenom dusivou paniku. Pak nějaký náraz a křik. Muž utekl a někdo mě vzal do náruče. Bratr mé kamarádky. Zachránil mě. Hladil mě po vlasech a utíral mi slzy a krev, která mi tekla z nosu na límec jeho bundy.

Už jsem ho pak nikdy neviděla. Moji rodiče nikdy neuvěřili, že to nebyl on, kdo mě přepadl. Mysleli, že ho kryju. Rodiče kamarádky na mě měli vztek, že jsem ho dostala do problémů. Od kamarádky jsem věděla, že byl dlouho podezřelý. Na mém obličeji byly jenom jeho otisky a na oblečení měl moji krev. Bylo to absurdní. Nakonec se ode mě odvrátila i kamarádka. On se někam odstěhoval.

Přitahuji si dečku výš. Přemýšlím, co bylo celé ty roky mezi dneškem a dnem, kdy jsem ho viděla naposledy. Myslela jsem na něj. Byla jsem mu vděčná. Styděla jsem se, že měl kvůli mně starosti. Chtěla jsem se mu omluvit a poděkovat mu. V hlavě jsem vymýšlela scénáře našeho setkání. Byly různé. Poprvé mě napadlo, že to možná nebude jen tak, když se mě spolužačky ve škole začaly vyptávat, jestli někoho mám. Než jsem se rozkoukala, byla jsem poslední panna ve třídě. Vyzvídaly, jestli už jsem byla aspoň zamilovaná a jestli bych s někým chodit chtěla. Připadalo mi to divné, nedávalo to smysl. S kým bych měla chodit? Pro mě byl jen jeden opravdový muž. Můj zachránce. Začala jsem na něj myslet jinak. Radost střídal vztek. Zachránil mě, ale nechal mě tu samotnou. Chtěla jsem být s ním, potřebovala jsem ho tady. Byly chvíle, kdy jsem trpělivě hledala možnosti, jak ho najít, ale nevedly k němu žádné cesty. Pak se něco zlomilo a potlačovaná touha musela ven. Vyrážela jsem se spolužačkami na divoké večírky a ztratila veškerý pud sebezáchovy. Většinou jsem se pak opírala vsedě o stěnu na záchodě, po tvářích mi tekly slzy černé od líčidel a rozcuchané, kouřem nasáklé vlasy mě svědily na krku. Ze sálu se ozývalo dunění a nohy ve vysokých botách mě zábly a já si připadala, že jsem největší chudák na světě. Zachránil jsi mě. Ale odsoudil jsi mě k samotě. Potřebuju, abys mě zachránil ještě jednou.

Vypnu dečku a odhrnu ji. Je to nesmysl, vůbec nemůžu být šťastná. Vstanu z postele, obléknu se a jdu ven. Nastoupím do prvního autobusu. Na další zastávce stojí chlapec a dívka. Objímají se. Chlapec ji začne zuřivě líbat. Rukou mi projede tupá bolest. Nesnesu to. Konečně se autobus zase rozjede a já se můžu dívat na tmavé ulice. Nemůžu bez něj existovat. Všechno mě bolí, i svaly a vlasy mě bolí touhou být s ním. Opřu si ruku o rám okna a pozoruju svůj odraz ve skle. Miluji tě. Nechci, aby to tak bylo, ale je. Chci se cítit jako dřív, nechci tě milovat. Svět je nevlídný a krutý a já na něj sama nestačím.

Zastavujeme na předposlední stanici. Dveře se otevřou, nikdo nevystoupí ani nenastoupí. Dveře se pomalu zase zavírají a já tě najednou uvidím na prázdném nástupním ostrůvku. Díváš se přímo na mě. Dveře se zavřely. Něco mi naznačuješ, máváš rukou a něco říkáš, jdeš podél rozjíždějícího se autobusu. Příští zastávka je konečná. Tam vystoupím a nějak se dostanu zpátky.

Není to nějaké příliš snadné?

Sdílení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *