Holanďanka není pro slabý povahy!
DĚJ: Mladá Marijke žije se svým manželem v Holandsku. Oba se podílejí na protinacistickém odboji. Doma mají vysílačku, přeposílají vzkazy, pašují potravinové lístky, párkrát doma ukrývali židovské příbuzné svých známých. Oba jsou zatčeni a odvlečeni do německých koncentračních táborů. Marijke si nemůže zvyknout na příšerné podmínky, ale protože je krásná, je jí nabídnutá práce v nevěstinci v táboře, kde je její muž. Ukáže se, že vlastně ani moc na vybranou nemá, buď nevěstinec pro prominentní vězně nebo okamžitá smrt. Podvolí se svému údělu a s dalšími ženami v novém domově čeká na nejhorší. Snaží se myslet na to příjemné, na kvalitní jídlo, teplou a čistou postel, normální koupelnu, povolené procházky. Práce jí navíc dává naději, že někdo z jejích zákazníků bude znát jejího manžela a bude vědět, zda je živý a jak se mu daří. Zvyká si na dny se svými kolegyněmi, na večery s unavenými a naštěstí celkem vlídnými muži. Protože jsou dámy neustále kontrolovány, vyhlídne si jí jednoho dne důstojník SS Karl. Marijke se nedá srovnávat s ženami z důstojnického nevěstince a Karl může v podstatě cokoliv.
Z Karlova pohledu sledujeme události ve stejném časovém období. Karl navštíví nevěstinec, vyžádá si Marijke a téměř okamžitě se do ní zamiluje. Chová se k ní něžně, nosí jí dárky a brzy plánuje společný život. Marijke je jím sice okouzlená, ale stále miluje svého muže.
Třetí linie se odehrává v sedmdesátých letech v Argentině. Luciano se sotva probudí z kocoviny, kterou si pořídil na protipolitické demonstraci a před vlastními rodiči je odvlečen z domu a se zavázanýma očima odvezen na neznámé místo. Výslech probíhá tak brutálním způsobem, že okamžitě vyzradí to málo, co ví o pořadatelích akcí, kterých se účastnil. Přesto je zde i nadále vězněný a mučený a vyhlídky jsou zoufalé.
Osudy tří hlavních hrdinů se propojí. Ale veselé to teda zrovna nebude.
DOJMY: Úvod s Marijke je taková ta neveselá koncentrační klasika, kterou už ode mě znáte v jiných verzích z jiných knížek (Tatér z Osvětimi, Hana, Vypravěčka). Kupodivu ani příchod do nevěstince není příliš drsný, jsme ušetřeni detailů a Marijke alespoň fyzicky nestrádá.
Ale pak přijde argentinská část, o které jsem neměla tušení, že v knížce bude. Jela jsem metrem, začetla se a začalo se mi dělat špatně. Vypotácela jsem se z vagónu a nevěděla, jestli si mám nejdřív sednout nebo se vyzvracet do koše. Tolik lítosti, vzteku a bezmoci jsem u knížky ještě necítila, přísahám. Každý máme nejspíš knížku, která nás hluboce zasáhla. U mě zatím všechno převyšoval Remarqův autobiografický román Na západní frontě klid.
Ale tady se mi definitivně pospojovalo dohromady, že v lidech se nikdy nic nezmění. Že podobné bezpráví a nesvoboda se odehrávala vždycky a někde se odehrává právě teď.
Bezbarvý konec vás trochu uklidní. Ale svou závěrečnou formuli, zda DOPORUČUJU nebo NEDOPORUČUJU, tentokrát musím nechat na vás.
Uf!
