ALEXANDRA POTTER – ZPOVĚDI TROSKY PO ČTYŘICÍTCE

Po delší odmlce přišla bestsellerová spisovatelka s novinkou. Tentokrát cílí na trošku starší publikum. Ale se stejnými tématy jako dřív.

DĚJ: Penelope se s ostudou vrací do rodné Anglie. Z plánované svatby s Ethanem nezbylo nic, ze společného podnikání v Kalifornii taky nic, takže je Penelope úplně bez peněz. Vrátit se k rodičům by bylo ve 40 letech přeci jenom příliš ponižující, takže si najde v Londýně co nejlevnější podnájem. Snaží se obnovit staré vztahy, ale je to tragédie. Všechny kamarádky mají děti, manžely a domy, o které se musí starat. Penelope tedy nezbývá nic jiného než trávit většinu času ve svém nuzném pokojíku, na který si vydělává psaním nekrologů. Ale jak to tak bývá, brzy se objeví noví, zcela originální přátelé a taky nějaký ten fešák. Pak přijde znovu krize, ze které se Penelope vymluví při natáčení podcastů a přinesou jí velkou úlevu. A nejen jí. Zmatených a osamělých žen po čtyřicítce, které už ten věčný boj o vlastní osobnost nebaví.

DOJMY: Alexandru Potter jsem četla před takovými deseti lety. Vytvořila zcela nový žánr, moderní ženský román s nadpřirozenými prvky. Třicetiletá žena potká své dvacetileté já. Nebo svého filmového idola. Nebo se jí začnou plnit úplně všechna přání, na která pomyslí. Byly to takové povedené chytáky pro průměrné čtenářky. Ty časy jsou ale pryč. Potter byla vynikající v popisu těch nejjemnějších detailů současné mladé společnosti. Troska po čtyřicítce zamrzla v době před dvaceti lety. Jenomže tehdy vzniknul Deník Bridget Jonesové. Geniální dílo, které popsalo aktuální jevy jako hrůzu mužů ze závazků, honbu za dokonalým zevnějšek, utrácení v domnění získaného štěstí, strachu ze samoty v životě plném lidí. Jevy, které zažívala první generace, která žila tak výrazně odlišně než její rodiče. A tohle je její chatrná kopie. A navíc. Bridget ve svých navazujících denících vyspěla a zmoudřela. Čtyřicetiletá Penelope se zkrátka chová na svůj věk nevěrohodně, jenom aby byla legrace.
Alexandra Potter udělala krok vedle, když se pokusila ve své tvorbě o něco jiného. Jenomže čtenářky si jí oblíbily proto, že už jiná byla. Měla by se k tomu vrátit. Dospěleji a obezřetněji.

PETER MAY – KARANTÉNA

Román, který nechtěl v roce 2005 nikdo vydat.


DĚJ: Celý Londýn je v karanténě kvůli novému typy chřipky. Má patrně původ v ptačí chřipce a její zmutovaná verze zabíjí denně stovky lidí. Její smrtnost je 80 % a jediné a běžně téměř nedostupné léky zabírají jen u zlomku nemocných. Město je uzavřené, nikdo nesmí dovnitř a ven, je zavřená většina obchodů, hromadná doprava a běžné služby nefungují, v úřadech a školách jsou zřízeny provizorní lazarety. Do toho se nakazil a zemřel premiér.
V centru města se buduje nová velkokapacitní nemocnice uzpůsobená nastalé pohromě. Spěchá se, každá minuta zpoždění snižuje šanci na uzdravení mnoha lidí. Ve vyhloubených základech si jeden technik všimne kufříku, který tam musel někdo v noci nepozorovaně hodit. Zvědavě ho otevře a zázrakem se nepozvrací. Jsou v něm lidské ostatky, přesněji kompletní dětská kostra. Těžko můžou kufřík hodit zpátky a pokračovat v práci, k nelibosti stavbyvedoucího je povolán soudní lékař a kriminalista.
A je to tady! Jack MacNeil. Je poslední den ve službě. Jaká náhoda. Chce jít do předčasného důchodu a věnovat se synovi, kterého si před čtyřmi lety neuváženě pořídil se ženou, se kterou nemá mimo pominulou sexuální přitažlivost mnoho společného. Ale synka má rád a jak se rozhodnul, tak se rozhodnul. Svůj poslední případ vezme nečekaně vážně a prožije (jak to v podobných situacích bývá) nejzásadnější den a noc ve svém životě.

DOJMY: Jezdí do laboratoře a zpátky, stráví spoustu času při čekání v nemocnici, má intimní styk se ženou, naběhá desítky kilometrů, když stíhá důležitého svědka, čmuchá, střílí, všechno během 24 hodin. Do toho nejí, nepije, nesprchuje se, nespí. Zkrátka frajer, to je Jack. A jak si vede zbytek?
Je tu nějak málo podezřelých. Dost nelogičností, které tahají za uši. Tak například. Nákaza je jenom v Británii a nepovedlo se jí uniknout ani o kousek jinam? Člověk s popáleninami čtvrtého stupně po celém těle se může pohybovat, logicky myslet a útočit? Aniž by si povzdychnul jejda to to bolí? Z keramické hlíny se dají vymodelovat lidské orgány a pokožka tak, aby vypadaly jako skutečné, aniž by se nabarvily, vypálily, prostě by jen tak uplácané na podložce děsily lidi?
Ale stejně je to fascinující. S každou popsanou rouškou, rukou v dezinfekci, výpočtem nově nakažených vás napadne, že to nemohl vystihnout líp. A že by mohlo být hůř. Jako v téhle knížce v Londýně.

Fanouškům Petera Maye, kteří by rádi nahlédli do jeho nevypsaných let a těm, kdo si poslední měsíce zvráceně užívají,
DOPORUČUJU!