Publikováno Od Jitka, Čtenářský zápisník

PETER MAY – KARANTÉNA

Román, který nechtěl v roce 2005 nikdo vydat.


DĚJ: Celý Londýn je v karanténě kvůli novému typy chřipky. Má patrně původ v ptačí chřipce a její zmutovaná verze zabíjí denně stovky lidí. Její smrtnost je 80 % a jediné a běžně téměř nedostupné léky zabírají jen u zlomku nemocných. Město je uzavřené, nikdo nesmí dovnitř a ven, je zavřená většina obchodů, hromadná doprava a běžné služby nefungují, v úřadech a školách jsou zřízeny provizorní lazarety. Do toho se nakazil a zemřel premiér.
V centru města se buduje nová velkokapacitní nemocnice uzpůsobená nastalé pohromě. Spěchá se, každá minuta zpoždění snižuje šanci na uzdravení mnoha lidí. Ve vyhloubených základech si jeden technik všimne kufříku, který tam musel někdo v noci nepozorovaně hodit. Zvědavě ho otevře a zázrakem se nepozvrací. Jsou v něm lidské ostatky, přesněji kompletní dětská kostra. Těžko můžou kufřík hodit zpátky a pokračovat v práci, k nelibosti stavbyvedoucího je povolán soudní lékař a kriminalista.
A je to tady! Jack MacNeil. Je poslední den ve službě. Jaká náhoda. Chce jít do předčasného důchodu a věnovat se synovi, kterého si před čtyřmi lety neuváženě pořídil se ženou, se kterou nemá mimo pominulou sexuální přitažlivost mnoho společného. Ale synka má rád a jak se rozhodnul, tak se rozhodnul. Svůj poslední případ vezme nečekaně vážně a prožije (jak to v podobných situacích bývá) nejzásadnější den a noc ve svém životě.

DOJMY: Jezdí do laboratoře a zpátky, stráví spoustu času při čekání v nemocnici, má intimní styk se ženou, naběhá desítky kilometrů, když stíhá důležitého svědka, čmuchá, střílí, všechno během 24 hodin. Do toho nejí, nepije, nesprchuje se, nespí. Zkrátka frajer, to je Jack. A jak si vede zbytek?
Je tu nějak málo podezřelých. Dost nelogičností, které tahají za uši. Tak například. Nákaza je jenom v Británii a nepovedlo se jí uniknout ani o kousek jinam? Člověk s popáleninami čtvrtého stupně po celém těle se může pohybovat, logicky myslet a útočit? Aniž by si povzdychnul jejda to to bolí? Z keramické hlíny se dají vymodelovat lidské orgány a pokožka tak, aby vypadaly jako skutečné, aniž by se nabarvily, vypálily, prostě by jen tak uplácané na podložce děsily lidi?
Ale stejně je to fascinující. S každou popsanou rouškou, rukou v dezinfekci, výpočtem nově nakažených vás napadne, že to nemohl vystihnout líp. A že by mohlo být hůř. Jako v téhle knížce v Londýně.

Fanouškům Petera Maye, kteří by rádi nahlédli do jeho nevypsaných let a těm, kdo si poslední měsíce zvráceně užívají,
DOPORUČUJU!